Historie

Pravěk

Na začátku nejstarší kroniky, která se nám dochovala, stojí :

„Úvodem budoucím, kteří tuto kroniku budou jednou po nás číst, až zase čas otočí kolem života o zub dál, a my zmizíme z dějin 1 oddílu Horní Černošic. Na každého skauta působí to slovo jinak. Již je tomu dlouho, co zde byl založen, ale teprve dnes začínáme psát jeho dějiny. Dříve nebyl na to čas, aby někdo zachytil vzletným perem jeho let vesmírem času až teď ..............roku MCMXLVII“

Při dnešním psaní po mnoha letech se historie znovu opakuje, již je to dlouho a dříve nebyl na to čas. Začátky skautingu v Černošicích jsou mlhavé. Zachovalo se nám jméno Vládi Hlavničky zvaného Jezevec, který skautský oddíl „vydupal ze země“. Jeho jméno se sluší uvést, byli i další, ale o nich nechť si zájemci přečtou přímo v kronice, nebo lépe se pokusí dozvědět od ještě žijících pamětníků. 15. května 1945 se začal tvořit 1. oddíl z družin Jelenů a Rysů. V Černošicích existoval i dívčí kmen, ale o něm víme jenom, že byl a že někdy jich bylo více než chlapců. Klubovna stála v místech bývalého zahradnictví, mezi silnicí do Radotína a železniční tratí ( dnes již nestojí - v padesátých letech byl pozemek vyvlastněn státem a klubovna ustoupila skleníkům ). Běžel čas, skautský program, tábory, brigády pro vlast, besídky, závody, až nastal 27.únor 1948. Z toho dne se nám zachoval dokument, který jsme našli v archívu městského úřadu a ve kterém je popsáno, jak národní správce Ervín Piok přebírá k 28. únoru do národní správy penzión Steimar, který byl dosud ve správě Ústřední rady Junáka a kde se konaly lesní školy ( k penziónu patřil i ostrov na Berounce) . Známe pouze jednoho účastníka, který se k jejímu absolvování hlásí, a to čestnou starostku sestru Dagmar Burešovou. V létě 1948 se konal tábor na Šumavě v Srní, kterého se zúčastnilo 24 členů oddílu č.49 chlapeckého kmene z Horních Černošic. Činnost oddílu skautů pokračovala dále. Kronikář na začátku nového roku 1949 píše : Skončili jsme s prací ve starém roce a jdeme vstříc něčemu novému, socialistické budoucnosti našeho státu. I v Junáku to musí mít své stopy.... a dále : Junáci, kterým je více než 15 let, již nemohou býti Junáky, ale stávají se přímými členy SČM.... Skauti si ještě uklidí v klubovně a společně v krojích jdou do kina na film „ Na dobré stopě“ . Kronika z té doby je ukončena v půli, poslední zápis je nadepsán „Co dál ?“ . Je tam poznamenáno : „Dále nebylo skoro nic. Klubovna byla předána ČSM“ a zápis končí slovy : Buď připraven“ . Byli jsme připraveni !

ze starých letopisů vybral a sestavil Křižík

Jaro

Bylo to v době, kdy se našim rodičům vracela naděje lepších zítřků, kterou později nazývali "Pražské jaro". Pro nás dvanáctileté vše začalo dvěma bitvami, jež jsme svedli s partou "Dolejšáků" o naše území a klubovou vlajku v lesíku na Horce. Juventus(později Čejen), Gežek, Satys, George a Čučko tehdá založili klub BATMAN. Netopýří muži. Motiv jsme převzali z čerstvě dovezených komiksů z Anglie. To byly klubové začátky a vyjádření naší touhy po dobrodružství po vzoru foglarovek. To se odehrálo na podzim roku 1967. Ale až za rok v listopadu 68 Juventus a Čučko na pozvání spolužáka Ríši Schmitta přišli do klubovny skautů ve Všenorech, kde zrovna na programu bylo drhnout podlahu. Přes tuto pro nás neoblíbenou náplň času jsme byli nadšeni a příští týden s námi už přišli Satys, Gežek a Hrobník. Prostředí skautského ducha nás všechny vcuclo. Hry, honba za body, uzle, scénky a náš sen se začal neuvěřitelně rychle naplňovat. Rok jsme byli vychováváni v družině Mývalů. Pro nás první skautský tábor v Čilé u Skryjí byl vyvrcholením našich skautských zážitků. U táboráku 5.7.68 jsme skládali první skautské sliby. Druhým rokem jsme byli v rámci všenorského střediska rozděleni. Gežek se stal podrádcem Bobrů, Satys podrádcem Šimpanzů, George a Čejen zakotvili v družině Šimpanzů, a Čučko se stal rádcem vlčácké družiny Ježci. Kromě práce v družinách jsme se scházeli v roverské družině. V družině vlčat se postupně ocitli i tito černošičtí: Marek Richter, Šimon Císař, Ríša Poul, Manda, Evžen Šůna. Časem ve všenorském středisku bylo zapojeno do práce celkem 26 bratrů a sester z Černošic, kde se tehdy samostatné středisko neobnovilo. S nadšením jsme pracovali v družinách až do letního tábora u Chlumu na Šumavě. Tlak tehdejšího režimu jsme jako mládež nějak cítili v kostech, a tak tento tábor byl pro nás jakýmsi vyvrcholením, které jsme my, tehdy patnáctiletí, promýšleli s dětskou naivitou v duchu našich skautských slibů. A tak také vzniklo na táboře několik textů na známé nápěvy písniček pro zapamatování. V "Šumavské baladě" jsme již spontánně děkovali slovy "…to dobro se vrátí, co dáváte nám, náš soudruhu Logane, my děkujem Vám…"(dnes už nevím, jak to "soudruhu" se tam do té písně dostalo - parodie nebo "obavy" z cenzury?…). Ale ušetřeni nezůstali žádní naši vedoucí, jestlipak si Robine pamatuješ na své drobečky, kteří zpívali v té samé písni "…Už Robinek pádí, vlčky na zádech má, a zuřivě řádí, když Velebil řve…."? Přesto ještě o prázdninách, oznámení v posledním čísle Junáka o vzniku jednotné pionýrské organizace v duchu normalizace, v nás vyvolalo touhu se nějakým způsobem vzepřít tomu, co je nám vnucováno. A tak po zákazu činnosti střediska jsme obnovili neorganizovaný klub Batman. Do mého deníku jsem si tehdy zapsal: že klub Batman nezahálí. Obnovili jsme zápisy do kroniky, zavedli pravidelné schůzky v podkroví u nás doma a klubovou činnost. Náš pokřik se stal naším průvodcem na několik příštích let: Jsme bratři skal a lesů, luk a strání, netopýr je symbol náš, tu vládneme si všichni, kde pět je nás. Po několika družinových výletech jsme dozráli k přesvědčení, že každá práce klubu vrcholí letním táborem. V létě 1971 jsme zorganizovali na místě posledního skautského tábora u Vltavy minitábor, kterého se zúčastnil George, Čejen, Čučko, Ríša Schmitt, Nick a jeho otec Rolf. Díky morální a zkušenostní podpoře našeho bývalého náčelníka Logana se nám vše povedlo a pěkné počasí nám dalo nezapomenutelné zážitky. V klubové činnosti jsme pokračovali ještě ve škol. roce 71/72, ale ta však kvůli neshodám s nájemníky v domě a povinnostem na středních školách postupně ochabovala. Soustředili jsme se na družinové výlety a prázdninové podniky. Každým rokem jsme jezdili na původní místo šumavského tábora. V roce 1975, kdy nám bylo stanování u Vltavy zakázáno, jsme od místního hajného dostali k dispozici boudu v lese u Chlumu. Tu jsme opravili a vybavili osmi lůžky. Od té doby jsme jezdili do této "Chaty vycházejícího měsíce". Časem tato chata zůstala k dispozici i ostatním skautům a našim známým. Dodnes slouží.

z vlastních vzpomínek sepsal hup

Sloupek

Uživatelská sekce

Přihlášení

Nick:

Heslo:

Naprogramoval miki
© 2011

Valid HTML 4.01 Transitional Ověřit CSS!